Prolog
Po tváři mi stekla další průzračná kapka a zanechala za sebou slanou stopu.
Bude mě nenávidět?
Oči mě pálily od dlouhých hodin pláče a hlava mi třeštila díky neustálému stresu. Více než obvykle jsem toužila po návratu ke své dřívější lidské bezstarostnosti. Jako člověk jsem neznala opravdové utrpení a neutržila rány, které ani čas nezahojí.
Bude ještě sama sebou?
Choulila jsem se do klubíčka, ruce se mi trouchu třásly a cítila jsem se nesmírně opuštěně. Dokonce i má druhá polovička, ten, pro něhož bilo mé srdce, byl příliš daleko; přesněji řečeno nás od sebe dělila přirozená bariéra mezi dvěma světy.
Bude se mě pokoušet zabít?
A jisté přátelství čekala zkouška, zda obstojí v oblíbeném „Nerozdělí je ani smrt.“ – moje nejlepší kamarádka, u které se pod slovem „nejlepší“ skrývalo mnohem víc, než je u běžných puberťaček běžné, právě umírala.
Proč nedokážu vrátit čas?
Fakt, že bude „žít“ dál, i když s mrtvým srdcem v hrudi a se závislostí na pití krve, mě nijak neuklidňoval. Měnila se v upíra, dítě noci. Dalo se to považovat za splnění jejího snu, avšak nevýhody počtem zdaleka převažovaly nad výhodami. Už jen ta bolestivá přeměna trvající celé tři dny, kdy se každou chvíli ozýval křik – trpěla, trpěla tak šíleně moc, že jsem si nedovedla představit ani zlomek z toho.
Jak rychle se to naučí ovládat?
Děsilo mě, co přijde, až přeměna skončí a místo mé lidské kamarádky se objeví novorozený upír sžíraný touhou někoho vysát do poslední kapky. Věděla jsem, že moje krev ji lákat nebude, ale to neodpovídalo na velice dotěrnou otázku: Bude to ještě někdy jako dřív? … Musela jsem počítat s tím, že nebude. Se změnou stravování se jí přehází priority a já ani netušila, zda se rozhodne živit zvířaty či lidmi.
… a ze všeho nejhorší bylo, že se tomu všemu dalo snadno předejít. Stačilo vykročit o moment dřív, nestát na jediném místě v jedinou chvíli, v jediný okamžik, který nám nenávratně změnil život …
Ale udělala bych ten krok znovu.
Získala jsem totiž mnohem víc, než jsem ztratila.